Tři pozvané debatérky nás však při následné diskuzi uklidnily, Persepolis již dávno není tolik aktuální. „Íránské ženy mají dvě identity,“ vysvětlovaly, „jednu na veřejnosti, kde nosí hidžáb a chovají se podle zvyklostí, druhou doma, kde pořádají párty a dokážou se pořádně pobavit, jak jste zvyklí u vás.“ Přesto by však na Íránu mnohé změnily, hlavně co se týče praktikovaného práva šaría a vlivu náboženství celkově, postavení žen a svobody slova. Schovávat vlasy pod šátek také nepovažují za nutnost, jeho nošení by nechaly na vůli jednotlivců, tento kulturní prvek by rozhodně nezakazovaly, jako se tomu děje např. ve Francii.
Kromě vzpomínek na Írán, v němž dvě z přítomných debatérek vyrůstaly, došlo i na emigrantskou problematiku a největší úskalí, která na přistěhovalce čekají v České republice. Mimo obvyklou jazykovou bariéru znesnadňuje často imigrantům život fakt, že jim zde často neuznají vysokoškolské tituly, kterých dosáhli ve své rodné zemi. Musí tak začít naprosto od nuly nejen, co se týče budování zázemí, ale také v oblasti vzdělání. Dámy navíc podotkly, že ze zemí jako Írán si s sebou vlečou již zmiňované dvě identity a tady si na sebe navlékají třetí. Než se pro ně ze srdce Evropy stane domovem, musí tak ujít dlouhou cestu.
Na povedenou akci chtějí organizátoři navázat v budoucnu druhým Íránským večerem, kde by promítali film Rozchod Nadera a Simin, jež zobrazuje současný Írán, nikoliv jeho minulost. Nezbývá než se těšit.
Petra Dvořáková