Prvním krokem k úspěchu je rozlišení pojmů. Lidská práva nejsou politika. Ať chceme nebo ne, politika je bojem o moc, ve kterém se používají více či méně legitimní prostředky k jejímu dosažení. Doktrína lidských práv usiluje mimo jiné o to, aby i v tomto zápolení byla respektována určitá pravidla.
Přesto se najde spousta těch, kteří se domnívají, že argumentace lidskými právy v souvislosti s pořádáním sportovních akcí je nesmyslná a lidskoprávní organizace jí zneužívají maximálně ke svému zviditelnění. Sport by měl zůstat sportem, říkají kritici. Tak tomu však už dávno není. Nejsou to lidská práva, nýbrž mocní politikové vykazující poněkud autoritářské sklony, kteří si berou sport jako rukojmí. Mezinárodní federace jim to vše umožňují a ještě u toho pěkě zasalutují.
Kam se v současnosti přesouvají vrcholné sportovní podniky? Olympiády v Číně a Rusku, MS v ledním hokeji v Lukašenkově Bělorusku, chystané fotbalové MS v Kataru, letos poněkud odhlučněné vozy F1 závodící na okruzích v zemích jako je Bahrajn. Aby toho nebylo málo tak ruský prezident do toho všeho chválí hokejisty své země za jasnou výhru nad Spojenými státy, kteří mu na oplátku dojatě odpovídají, že je radost potěšit ruské občany v tak složité geopolitické situaci. Opravdu to není obrázek z dob studené války, avšak z jara 2014.
Z gauče v obýváku to může působit jako zbytečné strašení – stadiony jsou plné, diváci nadšení, sportovci smutní z prohry nebo se radují z vítězství. Na první pohled všechno klape jak má. Poněkud méně však už jásají aktivisté, které v Rusku v souvislosti se ZOH zatkli, političtí vězni v běloruských celách či lidé, proti kterým brutálně zasahují bahrjanské ozbrojené složky za pokus o pokojné vyjádření názoru na demonstracích.
Lidská práva nechtějí sport nikterak zneužívat či snad vyzývat k bojkotu významných sportovních událostí, právě naopak. Vždyť spolu tyto dva fenomény mají mnoho společného, sport je ve své nejprostší podobě také vyjádření určitého světonázoru, smýšlení a kultury. A samotná Olympijská charta jej označuje za ,,lidské právo“.
Nedá se čekat, že od nastoleného trendu, kdy sportovní akce pořádají země, jež v ochraně lidských práv nejsou tak úplně na špici, bude v dohledné době ustoupeno. Místo láteření je třeba tuto situaci využít a u příležitostí konání akcí, které sleduje celý svět upozorňovat i na lidskoprávní problémy. Tak jako to udělala Amnesty International, která v souvislosti s MS v ledním hokeji v Bělorusku nabízela na internetu lidem možnost ,,zakoupení“ vstupenky do hokejové arény na zápas lidských práv. A mohli si sednout rovnou vedle vybraného politického vězně. Je to nenásilná a velmi atraktivní cesta, jak na případy bezpráví upozornit.
A ti, kteří to se sportem myslí opravdu dobře, by si měli uvědomit, že lidská práva s nimi hrají ve stejném týmu. Jinak to může dopadnout jako s největším fotbalovým svátkem. Mistrovství světa v roce 2022 by se mělo (pokud na základě posledních událostí týkající se korupce nebude hlasování anulováno) uskutečnit v Kataru. Bez komentáře k politické situaci – v této zemi v době, kdy se šampionát tradičně koná, teploty šplhají přes čtyřicítku (hrát v takovém vedru je hazardem se zdravím hráčů) a fotbal zde v souboji o diváka na plné čáře prohrává se závodem velbloudů. Spekulace o přesunutí turnaje do zimního období kvůli lepším podnebním podmínkám, vytváření umělých mraků kvůli stínu či snad plně klimatizované gigantické stadiony (na jejíchž stavbách už teď v otřesných podmínkách pracují bídně placení zahraniční dělníci) jsou v podstatě jen třešničkou na dortu absurdna, kterým je tento turnaj obecně opředen. To vše kvůli potěšení několika mocných z ropného emirátu a dle stále silnějších zákulisních spekulací i blahu kapes pánů z FIFA. Kromě nich z toho však nemůže mít radost vůbec nikdo.
Ani ti velbloudi.