Systém, který byl až do té doby šit na míru průměrnému žákovi, se začal pomalu proměňovat v devadesátých letech. Touto dobou začínají školy zaměstnávat romské pedagogické asistenty a vznikají také přípravné ročníky, které mají dětem s odlišným sociokulturním pozadím pomoci se snadněji zařadit mezi ostatní. Ochrana národnostních menšin se také oficiálně zakotvuje do českého právního řádu. V roce 1997 vychází takzvaná Bratinkova zpráva, která potvrzuje, že diskriminace Romů na státních školách je reálná a že proti ní státní aparát neumí účinně bojovat. Kritizováni jsou jak státní úředníci, tak školy i média. Zpráva také upozorňuje, že v některých zařízeních se situace vyznačuje sklony k apartheidu.
V roce 2007 vydává Evropský soud pro lidská práva přelomový rozsudek ve věci D. H. a ostatní versus Česká republika, ve kterém potvrzuje, že Česko porušilo právo osmnácti romských dětí na rovný přístup ke vzdělání a to právě neoprávněným umístěním do praktických škol a orgány EU tak zavazují ČR ve věci jednat a zajistit nápravu.
Dnes se situace sice již zlepšila a pojem integrace Romů, je od roku 2002 součástí českého právního řádu, pokroky však nejsou stále nijak dramatické a ČR musí EU a jiným mezinárodním organizacím opakovaně zdůvodňovat, proč u nás k nadbytečnému umisťování Romů do praktických škol dochází. Dítě se na praktickou školu může dostat nejčastěji na doporučení třídního učitele, nebo studentského poradce, po němž následuje inteligenční test, který má prokázat, že dítě není schopno běžnou školu zvládat. Vyhláška dodnes nestanovuje, jaký druh testu má být použit. Nejčastěji se přistupuje k Stanford-Binetovu inteligenčnímu testu, ve kterém se samozřejmě nebere v úvahu rodinné a kulturní prostředí, ze kterého testovaný pochází. Problémem také často bývá jazyková bariéra a užívání pojmů v jiné kultuře nepodstatných. Na základě výzkumů, které byly prováděny zaměstnanci nevládních organizací, se prokázalo, že špatné výsledky některých žáků ve zmíněných testech inteligence jsou podmíněny výhradně rozdílností zkušeností, které děti z různých prostředí mají. Jako klíčová se tedy jeví interpretace testů, při které se musí přihlížet k bezpočtu faktorů a proměnných, které mohou mít na výsledek zásadní vliv. Nutno říci, že poradenská zařízení, která se testováním zabývají, jsou výrazně poddimenzována co do počtu pracovníků a není tak v současné době úplně v jejich silách přistupovat ke každému dítěti individuálně a se zvláštní péčí.
Dítě, podle zákona, nelze do praktické školy poslat bez informovaného souhlasu rodičů nebo zákonného zástupce. V praxi se však ukázalo, že rodičům se žádné vysvětlení situace ani nastínění možných alternativ v mnoha případech neposkytuje. Otázkou, která se v tomto případě nabízí, je jestli je české školství vůbec schopno a připraveno postarat se stejnou měrou o žáky na více vědomostních úrovních v rámci jedné skupiny. Jakmile totiž počet dětí ze sociálně slabších rodin překročí určitou mez, majorita začne ze škol odcházet a to právě z pocitu snižování se celkové úrovně výuky.
V souvislosti s problematikou praktických škol se také hovoří o novele školského zákona, jejíž některé části mají mnoho odpůrců z řad neziskových a lidskoprávních organizací. Novela vysloveně uvádí, že k přeřazení dítěte lze přistoupit v rámci podpůrného opatření a to nejen na základě sníženého IQ ale i kvůli jiným, než jen intelektovým schopnostem žáka. Mnoho odborníků je toho názoru, že text zákona je příliš vágní a může tak vést k určité míře svévole.
Existují případy, kdy dítě není přijato ani do první třídy a to pouze na základě příslušnosti k určitému etniku, za což je ČR dlouhodobě kritizována řadou lidskoprávních organizací. Stigmatizace Romů je něco, s čím se u nás lze setkat dnes a denně. Málokdo je ochotný Romy zaměstnávat a ojedinělé nejsou ani případy, kdy je jim odepřen vstup do různých zařízení spojených se službami a to včetně veřejných institucí. Je pak snadné spadnout do začarovaného kruhu, který se i prostřednictvím praktického školství přenáší na další a další generace. Frustrace z nemožnosti získat zaměstnání se přeměňuje v nedůvěru v systém, školství nevyjímaje. Což opět vede k absenci vzdělání a ke ztížené pozici na trhu práce a tak pořád dokola.
Právo na rovný přístup ke vzdělání a jeho dodržování v praxi, má být jedním ze základních pilířů demokratického státu a je jedním z nezbytných předpokladů pro jeho efektivní fungování a to jak po sociální, tak i po ekonomické stránce. Před námi všemi tedy stojí výzva, k jejímuž naplnění je klíčovou tolerance, ochota, otevřenost a empatie a jejíž řešení a kladný výsledek bude mít pozitivní dopad na všechny.
„Názory autorů blogů a článků na webu Ipusa.cz nemusí nutně vyjadřovat stanoviska Amnesty International“