Reklama
 
Blog | Pražská univerzitní skupina Amnesty International

Program Fair play se snaží vzbudit ve studentech aktivitu

Svět obalují jazyky nespokojeného prskání. „Jak je možné, že s tím někdo něco neudělá?“ šíří se rozhořčení rychlostí středověké morové epidemie.

Někdo.

Vy jste někdo.

My všichni jsme někdo.

Vědomí, že efektivnější, než čekat na spásu například v podobě probuzení Blanických rytířů, je sám se zvednout a společnými malými krůčky přispět k kroku velkému, se snaží Amnesty International zasévat i do generace budoucnosti, tedy na základních a středních školách. To prostřednictvím workshopů s názvem „3-2-1 akce“ v rámci vzdělávacího programu Fair play, jehož cílem je obeznámit studenty s případy porušování lidských práv, diskriminace a rasismu.

Úvodní hodina probíhá formou seznámení s tématem a brainstormingu, v druhé už se lektoři snaží žáky přímo pobídnout k organizaci vlastní akce. Školy, na nichž se tyto workshopy konají za sebou již dřívější spolupráci s Amnesty International mají, a to v podobě psaní dopisů za nespravedlivě vězněné či Živou knihovnu, díky které bylo studentům umožněno popovídat si s příslušníky menšin žijícími v Česku. Mohlo by se tak zdát, že brainstorming proběhne formou smršti nápadů, spolupráce a díky informovanosti proběhne svižným tempem.

Minulý týden jsem se jakožto členka Pražské univerzitní skupiny Amnesty International zúčastnila tří workshopů. Uragán nápadů nás bohužel nestrhl, ale vzhledem k tomu, že studium na střední škole spolu s leností náctileté generace mám ještě v čerstvé paměti, přehnaná očekávání jsem snad ani neměla.

Reklama

Poprvé jsem se spolu s lektorkami pokoušela o probuzení podnikavosti v žilách mládí minulou středu a to v osmé třídě základní školy, tedy mezi teprve třináctiletými mláďaty. Zprvu nám dělaly nepříjemnou konkurenci počítače s připojením k internetu, ale nakonec se nám podařilo třídu usměrnit do kroužku mimo dosah technologických lákadel.

To však k jejich aktivitě příliš nepřispělo. Otrávené obličeje a vrtící hlavy bez ochoty vzpomenout si na náplň předchozích setkání s Amnesty dávaly najevo svůj nezájem. Všichni netrpělivě čekali, až zazvoní zvonek a budou se tak moct opět pohroužit do modrobílého virtuálního světa. Stéblem pro tonoucí energii se stal Kuba, který přišel s nápadem, že by jejich třída mohla zorganizovat sportovní turnaj, na který by se vybíralo symbolické vstupné. Každý tým by představoval jednu zemi, jíž se nedodržování lidských práv dotýká, a vybrané peníze by putovaly na podporu vítězného státu. Přesto pro nás však zůstávalo těžce představitelným, že by tato třída skutečně něco sama zorganizovala.

Přístup této třídy se naštěstí změnil po rozdělení do skupin, z nichž měla každá za úkol vymyslet, co je potřeba pro uskutečnění turnaje zařídit. Aby se toho na ně nesvalilo příliš, jedna parta měla na starosti propagaci, druhá výběr zemí a mozky dalších zase kličkovaly úplně v jiné oblasti. Jakmile se semknuly jen v několikačlenných uskupeních a tlačil na ně jak časový limit, tak nutnost prezentace svých výsledků, najednou to šlo.

Když musíš, tak musíš.

Také příchodem dvojice, která kvůli školním parlamentu v první polovině chyběla, se celkový přístup posunul pozitivním směrem

Třináct let, věk odporu proti autoritám a hledání sama sebe v oceánu postojů. Zřejmě se nemůžeme divit, že náladu ve třídě a šrotující myšlenky ovlivňovalo vykřikování typu: „Mě to nezajímá, chci hrát na compu!“ nebo naopak „To je dobrý nápad, šla bych do toho!“ Každopádně, stav po zápase: kontakty na čtyři žáky. Stanovisko: Jdeme do toho, zkusíme to zorganizovat i v realitě. Pevnou vůli a méně počítačových her vám přeji, drazí!

V Ústecké Obchodní akademii se na nás hřála starší káva, tentokrát jsme měli rozsévat informovanost a aktivismus mezi dvě třídy druhého ročníku na střední škole, tudíž se dal předpokládat větší přehled o aktuálním dění a citelnější vyspělost. Zatímco zaměření předchozího workshopu využívalo širší náruče obecna, pro střední školy si lektorky připravily materiály k tématu migrace.

Do 2.L jsem zavítala se svým oblíbeným následovníkem Zpožděním a vešla tak doprostřed již běžící několikastranné diskuse. Slovo diskuse dvakrát podtrhnout, prosím. Zatímco Amnesty International se zasazuje o dodržování práv migrantů, tamní studenti by raději podpořili české rodiny, omezili toky bankovek na výdaje spojené s uprchlíky z jiných zemí (což jsou teď už spíše potůčky, další omezení by mohlo hrozit naprostým vyschnutím) a zajistili, aby cizinci nebrali Čechům práci (přestože o podřadná zaměstnání mnohých cizinců by Češi ani neměli zájem). „Vůbec nechápu, proč my tu vyhazujem deset milionů na nějaký ukrajinský nácky!“ „Co kdy pro nás udělala Ukrajina?“ „Česká republika nemá peněz na rozdávání!“ střílelo se na nás nečekanými argumenty.

Obrannou zeď se snažily lektorky vystavět z racionálních důvodů a statistických údajů, xenofobií načichlé názory však nelze zbourat během několika minut. Přesto jsme ocenili dobrou informovanost a ochotu projevit svůj názor.

V druhé polovině si hráli s návrhem uspořádat debatu na téma migrace, za užší téma zvolila skupinka vedená nejvýřečnějším klukem (právě ten protestanty na Ukrajině nekompromisně označil za „nácky“, přesto – nebo spíš právě proto – že sám z této země pochází) problematiku kurdské menšiny v Turecku. Chuť se do toho opřít i v reálu těsně zvítězila a i tito lidé nám tak zanechali své emaily a naději á la pokusíme se. Doufejme, že přestože má debata servírovat dva různé úhly pohledu (možná díky tomu ve volbě typu akce zvítězila), její vyznění se neobrátí proti myšlence Amnesty International.

V první třídě to občas připomínalo názorovou přestřelku, v té druhé to naopak vypadalo, jakoby už po přestřelce bylo – ticho, pusto, mrtvo. Pouhých třináct tváří s nijak odhodlanými výrazy. Chtělo to tedy zkoncentrovat všechny síly, tahat za pomyslné provázky, provádět diskutující problémem, avšak ani to nezaručovalo úspěšný výsledek. Po parodii na brainstorming okomentovali vraždy v Řecku páchané extrémně pravicovým hnutím Zlatý úsvit slovy „Je to hrozné.“ Následně, co se přes výkřiky „To bude nuda!“ víceméně shodli na tom, že budou polemizovat o uskutečnění výstavy zaměřené na přistěhovalce, se z davu ozvalo v reakci na body vypsané na tabuli upřímné: „A co to je vernisáž?“ Dívky, které se přihlásily, že vymyslí právě způsob zahájení výstavy, se pak zoufale dívaly na bělobu papíru a vyhrkly, že na žádné vernisáži vlastně nikdy nebyly. Tady jsme prohrál(y) na plné čáře, pro pokus o organizaci vlastní akce nezvedl ruku téměř nikdo.

Ale neklesejme na mysli. Dvě ano ze tří jsou nad polovinou, a co jde příliš hladce, smrdí podezřelostí. Sejme, konejme a kveťme!