V rámci Týdne pro Mexik o jsme připravili na půdě Univerzity Karlovy řadu přednášek, diskuzí, filmových projekcí a výstavu fotografií. Bohatý program si kladl za cíl přiblížit studentům situaci migrantů v Mexiku. Cena, kterou jsou migranti ochotni za svůj vysněný život v Americe zaplatit, může být v mnoha případech ta nejvyšší.
Čekáme v secesní hale pošty, až přijdeme na řadu. Znáte pátky na poště. Fůra lidí. Fronty od nevidím do nevidím. Velká číselná tabule, z níž nespustí i její páteční poštovní publikum oči. Naštěstí je pošta poloprázdná a jdeme na řadu docela rychle. Číslo 7. Ah. „Mé štastné číslo“, říkám Štěpánovi. U okénka pozdravíme poštáka a začneme z tašek pomalu vyndavat obálky na lištu. Jedna. Dva. Dest. Patnáct. Pošťák jen s údivem sleduje, jak naše ruka mizí v taškách a vrací se se stále stejnou obálkou. Dvacet. Pět a dvacet. Třicet.
Obálky ho nezaujmou svým tvarem, velikostí ani barvou. Jsou to docela obyčejné, bílé obálky čtvercovitého tvaru. Všimá si razítka s adresou na čelní straně obálky a pousměje se. AMNESTY INTERNATIONAL. Provaznická 3. Praha 1.
„Jé, vy jste z Amnesty International, to jste mohli říct hned. To bude nějakému vězni, né?“ Všichni se usmějeme a podíváme se na sebe. Odvětíme, že tentokrát neposíláme zásilku „vězni svědomí“, ale za to ponožky pro migranty do Mexika.
Poštákův postřeh mi nedá se zeptat, kde se seznámil s činností AI a co o organizaci ví. „No to ještě když jsem měl dlouhý vlasy, tak jsme blbli před různejma ambasádama. Měli jsme takový bubínky. Sbírali petice za různý vězně. Byly to moc fajn časy.“
Všichni tři jsme se na něj zazubili a pokračovali ve vyplňování třiceti zelených papírků s informacemi o obsahu balíčků: Předmět – Dárek, obsah – JEDEN PÁR PONOŽEK, cena – 1 euro, datum 20.5.2011, podpis Adam Podhola.
Při východu s kolegy reflektujeme naše ranní setkání s poštákem-aktivistou a nemůžeme smést náš úsměv z tváře. „Ten člověk mi zvedl dneska náladu“, říkám Štěpánovi. Aktivismus není jen o tom sbírat podpisy pro petice na ulicích, přemlouvat náhodné kolemjdoucí o nutnosti je podepsat nebo stavět stánky ve školních kuloárech, ale je spíše o takovýchto chvílích na poště.
Jak nám ilustruje příklad poštáka-aktivisty, aktivismu se dnes může věnovat opravdu každý. Člověk záhy zjistí, že k tomu, aby pomohl nespravedlivě vězněnému, nepotořebuje opravdu mnoho. V případě činnosti Amnesty International si vystačí s tužkou, prázdným listem papíru a adresou toho, kdo vězni jeho základní práva upírá. Příklad poštáka-aktivisty je nám důkazem, že člověk se nemusí aktivně pohybovat v lidskoprávním sektoru, ale bohatě mu stačí přesvědčení, že i jeden dopis může někomu zachránit život. Jenom podotýkám, že na základě výsledků teréních pracovníků AI tyto dopisy zlepší až ve čtyřicet procentech případů situaci vězněného nebo pronásledovaného.
Naše un
iverzitní skupina Amnesty International vznikla z iniciativy mladých lidí, kteří se rozhodli věnovat svůj volný čas nespravedlivě vězněným. Za jeden rok jsme vybudovali aktivní komunitu lidskoprávních aktivistů, jejíž význam daleko předčil její poslání. Za jeden rok společné práce na univerzitě se z nás stali dobří přátelé.
Čeho si na naší práci ve skupině asi nejvíce vážím, je to, že jsem si uvědomil opravdový význam mé osobní svobody. Svoboda slova není jen prázdný pojem středoškolských učebnic společenských věd. Je to dar, kterého bychom si měli vážit. Činnost naší skupiny mi tak připomněla, že život ve svobodné zemi je opravdu krásný. Každý týden pevně věřím, že nespravedlivě věznění, za něž urgentní apely podepisujeme, se také jednou dočká té chvíle, kdy nebude za své názory pronásledován.
Adam Podhola