Událost, o které mluvím, je tzv. ICM – International Council Meeting. Jednou za dva roky se sejdou reprezentanti všech sekcí Amnesty, tj. všech zemí, ve kterých AI působí, aby se domluvili na tom, jak bude v příštích letech organizace fungovat, na co se zaměří, jak se upraví financování a podobně. ICM se tento rok konalo v předposlední srpnový týden v Berlíně.
Abych se nechlubila cizím peřím – já sama jsem na ICM Českou republiku nereprezentovala, ale setkání jsem se zúčastnila jako dobrovolník. Ti jsou vybíráni na základě přihlášek (motivace, zkušenosti, doporučení) takže na tom, odkud pocházím, zase tolik nezáleželo. Pravda ale je, že stejně tak jako na samotném setkání, i mezi dobrovolníky byly zastoupeny doslova všechny části světa. Už jen díky tomu práce na ICM nemohla být jednotvárná.
To by ale asi nebyla tak jako tak. Na ICM jsme si mohli vyzkoušet, jak to vypadá v zákulisí opravdu velké konference. Jednoduché to určitě nebylo – práce neubývalo, spíš naopak, a čas ubíhal pomalu. Zvlášť potom, když jsem téměř deset hodin stála (s přibývajícím časem spíše seděla) na letišti Tegel a vítala delegáty, kteří na ICM přilétali. Naopak, někdy bylo času nedostatek, například když bylo potřeba všem delegátům najednou rozdat sluchátka, aby měli přístup k tlumočenému překladu. Zkušenost to ale byla opravdu užitečná. Navíc, vše se odehrávalo v tak přátelské atmosféře, že každý opravdu dělal svou práci rád, ať už to bylo cokoliv.
To mě utvrdilo v pohledu, který na Amnesty mám. Přátelská atmosféra se totiž nevztahovala jen na skupinu dobrovolníků, nýbrž na každého, kdo se na konferenci nacházel. I když jsou v Amnesty dané funkce pro konkrétní lidi, tak jako to je v každé velké organizaci, tyto rozdíly mezi jednotlivci téměř nejsou poznat. A tak mě vlastně ani neudivovalo, když jsem jeden večer hrála volejbal s ředitelem celého hnutí a hádala se s ním o tom, kdo z nás dvou je horší hráč. I když toto spojení nepatří do mého běžného slovníku, protože je podle mě často spojené s jakousi strojeností, členové Amnesty jsou jediná skupina lidí, kterou můžu z vlastní zkušenosti popsat jako jednu velkou rodinu.
Ne všechno ale samozřejmě bylo ideální. Narazila jsem na věc, která se mně osobně nelíbila, i když většinou se mnou lidé nesouhlasili, a to byl relativní luxus. ICM se konalo v poměrně drahém hotelu, ke kterému patřily i konferenční prostory (Estrel Hotel Berlin). Podle mého názoru není třeba, aby se setkání lidskoprávního hnutí podobalo světovým setkáním komerčních subjektů. Názor většiny, se kterými jsem o tomto mluvila, byl takový, že hlavním faktorem pro výběr místa byla možnost všechny ubytovat a zároveň uskutečnit konferenci na stejném místě, tak, aby nevznikaly logistické problémy.
To vcelku chápu, a takových objektů v Berlíně ani v Německu opravdu moc není, ale přesto myslím, že by se to celé dalo zařídit levněji. Většinu lidí úroveň luxusu ale podle mě vůbec nezaskočila – hlavním rozdílem mezi těmi, kdo můj pohled sdíleli, a kdo s ním nesouhlasili, podle mě bylo odlišné kulturní zázemí, jiné zkušenosti, jiná vyspělost zemí, odkud pocházíme. Tento poznatek byl pro mě překvapivý, a opravdu nejspíš pramenil z toho, na co jsem zvyklá odsud, z Česka. Koneckonců, v tomtéž hotelu se paralelně konalo školení německých policistů…
Toto bylo příznačné pro výzvu, které Amnesty v posledních letech čelí. Zatímco na ulicích lidé potkávají ty staré známé lidskoprávní nadšence, ve skutečnosti je z tohoto hnutí opravdový kolos, který svoje působení navíc ještě rozšíří díky tomu, že AI už nebude centralizována pouze v Londýně. To je podle mě výhoda i nevýhoda. Výhoda proto, že čím větší a silnější Amnesty, tím hlasitější bude její slovo a tím více se zasadíme o dodržování lidských práv ve světě. O to nám přece jde. Na druhou stranu ale hrozí, že se z Amnesty stane organizace, která bude natolik rozsáhlá, že sladit její působení po celém světě nakonec zabere obrovské množství času a prostředků, které nebudou využité k jejich původnímu účelu – ochraně lidských práv. Věřím ale, že Amnesty svoji povahu neztratí. Nakonec, i v tom velkém luxusním hotelu byli především lidé, kteří ve volném čase podepisovali petice a zajímali se o jednotlivé osudy.
Adéla Válková