Maria, manželka Luize Rossiho, byla po čase předvolána na policii, aby identifikovala tělo svého manžela. Při příchodu se však dozvěděla, že Luiz žije, a policie jí ukázala hromadu dopisů od aktivistů Amnesty. Ředitel policie jí řekl: „Váš muž musí být více důležitý, než jsme si mysleli, protože jsme dostali všechny tyto dopisy z celého světa.“ Luiz Rossi byl propuštěn 24. října 1973. Byl to historicky první případ, kdy Amnesty International použila tzv. urgentních apelů – zcela nového a jednoduchého způsobu, jak se zastat práv člověka třeba i z druhého konce světa.
Co je to urgentní apel?
Jednoduše řečeno, urgentní apel je dopisovou akcí za vězněné nebo pronásledované osoby po celém světě. Apel tvoří krátký dvoustránkový dokument, kde je popsán případ konkrétního člověka a doporučeno, co napsat institucím a osobám odpovědným za jeho věznění, pronásledování. Příslušné adresy jsou také součástí dokumentu. Dopis je většinou určen hlavám států, předsedům vlád, jednotlivým ministrům nebo členům parlamentů. Apel je pak rozeslán dobrovolníkům po celém světě, kteří na jeho základě píší dopisy, v nichž žádají propuštění konkrétního vězně či zastavení jeho pronásledovaní.
Psaní apelů je jedním z nejpřímějších a nejjednodušších způsobů, jak se na poli ochrany lidských práv angažovat. Je dokladem toho, že Amnesty International se neomezuje pouze na informování veřejnosti, ale že dává každému možnost se osobně zapojit a vyjádřit svoje znepokojení nad případy porušování lidských práv.
O konkrétním případu bezpráví se Amnesty dozvídá nejčastěji od rodin, kolegů, přátel nebo právníků postižených, místních lidskoprávních organizací nebo novin. Tyto informace Amnesty předá svým odborníkům, kteří vyhodnotí závažnost situace a rozhodnou o vydání urgentního apelu. Urgentní apel je pak rozeslán do vytvořené sítě dobrovolníků a aktivistů.
V roce 1973, kdy Amnesty s urgentními apely začala, napsali dobrovolníci dopisy za celkem 11 vězňů svědomí. Dnes se počet vypsaných urgentních apelů pohybuje okolo 300 za rok. V roce 2010 se jednalo o 267 a v roce 2009 o 348 případů. Vytvořená celosvětová síť dobrovolníků-pisatelů zahrnuje 100 tisíc aktivistů v 70 zemích a na každý apel z nich reaguje přibližně 3 000 až 5 000 lidí. Urgentní apely jsou vydávány v anglickém, francouzském a španělském jazyce, psát dopisy je možné v jazyce vlastním nebo v jazyce země, kam je dopis zasílán. Amnesty vypracovala také průvodce s radami, jak by typický dopis měl vypadat.
Urgentní apely mají smysl
Případ Luize Rossiho dokázal, že tak obyčejná věc, jakou je psaní od neznámého člověka z opačného koutu světa, může mít velký vliv na osudy nespravedlivě vězněných lidí. Bylo by však zavádějící tvrdit, že jsou to pouze urgentní apely, které pomáhají dostat vězně svědomí na svobodu. Amnesty International si je vědoma, že zpravidla není možné jasně prokázat podíl, jaký mají dopisy od jejích členů a aktivistů na konkrétní případy. Přesto z čistě statistického hlediska dochází přibližně v jedné třetině všech případů po obdržení dopisů ke zlepšení situace. Tresty smrti jsou zmírňovány, pohřešovaní a nezvěstní lidé se znovu objevují, rodiny dostávají informace o místech, kde jsou jejich příbuzní vězněni, a nemocným je poskytována zdravotní péče.
Propuštěný vězeň svědomí z Dominikánské republiky Julio de Pena Valdez napsal Amnesty po svém propuštění: „Když přišlo prvních 200 dopisů, dozorci mi dali zpět mé oblečení. Potom přišlo dalších 200 a navštívil mě ředitel věznice. Když dorazila další hromada dopisů, ředitel se spojil se svými nadřízenými. Dopisy neustále přicházely, celé 3 tisíce. Prezident byl informován. Dopisy nadále přicházely a prezident zavolal do věznice a nařídil jim, aby mě propustili. Po svém propuštění si mě prezident zavolal do své kanceláře. Řekl: „Jak může odborářský předák jako ty mít tolik přátel z celého světa?“ Ukázal mi ohromnou krabici plnou dopisů, které obdržel. Když jsme se loučili, tak mi tu krabici dal.“
Dosavadní zkušenost Amnesty International potvrzuje slova Julia de Peny – vlády jsou citlivé k obrazu své země v zahraničí a informace o mučení, nezákonném věznění a unášení vlastních občanů k němu rozhodně nepřispívají. Proto dopisy žádající propuštění nespravedlivě vězněných mohou často pomoci více, než bychom čekali.
V úvodu svého legendárního článku „Zapomenutí vězni“ píše zakladatel Amnesty International Peter Benenson o pocitech znechucení a zároveň bezmoci, když se čtenář novin dozví o nespravedlivě uvězněném, mučeném nebo pronásledovaném člověku. Díky kampani urgentních apelů je možné toto znechucení přetvořit v dobrý skutek. Do dnešního dne pomohla na svobodu 44 tisícům vězňů.
Autoři: Štěpán Drahokoupil, Jakub Čejchan